Lepší první v pekle, než druhej v nebi!😎😇

Březen 2018

Prognostika a přestavba

11. března 2018 v 10:34 | Che Guevara |  Politika ČR

Prognostika a přestavba


(Miloš Zeman, Technický magazín, srpen 1989)


S přestavbou dnes bývá spojováno leccos, včetně idejí a osob, majících s ní jen velmi málo společného. I hledání souvislostí mezi prognostikou a přestavbou by se mohlo zdát jen podezřelým pokusem o zvýšení renomé dosud nevyhraněného vědního oboru. Dialog o přestavbě je však dialogem o budoucnosti a bylo by absurdní, aby při něm prognostika a prognostici chyběli.

Stručně řečeno, s probíhající přestavbou dostává u nás skutečně prognostika poprvé normální podmínky pro svou existenci. Mizí nadšené chvalozpěvy na světlou budoucnost, která nám bude darována díky moudrému a neomylnému vedení. Začíná střízlivý rozbor budoucích příležitostí a rizik, při kterém často s hrůzou zjišťujeme, že nejvýraznější rizika mohou vzniknout jako důsledek nekvalifikovaných (ať již uskutečněných nebo projektovaných) rozhodnutí tohoto vedení. Budoucnost ztrácí nasládlý nádech utopie, které je obětována přítomnost, a stává se znovu provokující vizí.

Světová prognostika vyznává několik prostých zásad, které jsou v příkrém rozporu s dosud zpracovávanými oficiálními prognostickými dokumenty v naší zemi. Alespoň dvě z těchto zásad, pluralitu možných budoucností a podmíněnost každé z nich konkrétní rozhodovací aktivitou, se pokusíme v našem příspěvku stručně okomentovat.

Pluralita možných budoucností


Neexistuje jediná, předurčená budoucnost společenských systémů, ale prostor možných budoucích světů či možných budoucností. Mimochodem, Světová prognostická společnost má v originále název World Futures Studies Federation (Světová federace pro studium budoucností), obdobně s názvy v množném čísle vycházejí časopisy Futures, Futuribles, Futuribili atd. Jak se z tohoto hlediska pluralita možných budoucností vyvíjela v našich dosavadních podmínkách?

Stalinská vize socialismu tuto pluralitu prostě neuznávala. Pohled na budoucnost zde prošel několika fázemi. První fází, obdobně jako v jiných strukturách, můžeme charakterizovat jako monopolizaci budoucnosti. Je jen jedna platná vize a jakékoli její alternativy jsou předem nepřátelské. Druhou fází je centralizace budoucnosti. Mizí lokální vize dílčích společenství (firem, měst, regionů, atd.) a na jejich místo nastupuje do detailů rozepsaný dokument centrální plánovací autority. Konečně třetí fází je faktická likvidace budoucnosti jejím ztotožněním s přítomností; budoucnost vůči přítomnosti nevystupuje jako často radikální změna, ale jen jako "ještě hlubší prohloubení" existujících struktur.

Jsme dnes svědky kritiky úmyslného zapomínání a přepisování našich dějin. Úměrně ztrátě historické paměti jsme však ztráceli i schopnost očekávání a naděje, náš život se stále těsněji smršťoval do přítomné dimenze. S výjimkou plánu Goelro, zpracovaného ještě za Leninova života, nevznikl v socialistických zemích jediný dlouhodobý a komplexní, celospolečenský plán. Plánovací praxe se soustředila na pětileté, převážně ekonomické plány, které se však rozpadaly již v prvních letech své existence. Skutečným těžištěm plánování se stal roční plán, nehledě na to, že před několika lety u nás centrální výzkumný ústav dostal příkaz podrobněji propracovat metodiku měsíčního plánování se zdůvodněním, že i roční plán je příliš dlouhodobý.

Odcizená budoucnost nebyla sdílena společností, která si neplánovala, ale které se plánovalo. Nemohla tedy ani vystupovat jako reálný stimul. Nejen to: zejména v nastupujících generacích byla oficiální vize přijímána jako komická, a to je to nejhorší, co se může vizi stát. Zcela byly odstraněny varovné prognózy, třebaže jsou užitečným signálem zpětné vazby. Už Norbert Wiener upozornil, že některé společenské systémy na tyto signály reagují likvidací jejich nositelů. Místo mapy měnících se možností byla předepsána jediná přípustná cesta jinak neznámou krajinou. Na konci této cesty nebyl vysněný ráj, ale stagnace.

Jakákoli vize potřebuje k životu trvalou konfrontaci s alternativními vizemi, aby se mohla vyvíjet, korigovat a prohlubovat. Pluralitu možných budoucností tedy nepotřebujeme jen pro zjišťování ušlých zisků, ale i pro udržování přitažlivé síly té vize, které věříme a která nás proto motivuje. Ztráta kritické víry budoucnost je jedním z nejhlubších projevů morální devastace společnosti. Smrtí vize je to, že se místo vnitřní motivační síly stává posměšně komentovanou oficiální utopií. Jakákoli vize však začíná umírat již v okamžiku, kdy vypálí svůj první cenzurní, nikoli argumentačním, výstřel vůči alternativním vizím. Jak kdysi poznamenal Marx, ke klacku sahá ten, komu došly ideje.

Maska aneb hodnoty mravní a politické

11. března 2018 v 10:01 | Che Guevara |  TT

Maska

aneb

hodnoty mravní a politické


Řada vynikajících myslitelů chápala kladné mravní hodnoty jako součást i podmínku řádného politického života. Na první pohled se zdá, že jednota mezi mravností a politikou patří k ušlechtilým oblastem veřejného života, v němž se uplatňuje občansky poctivá, správná a spravedlivá kritéria při řešení sociálních problémů. My víme, a denně se o tom přesvědčujeme, že taková naivita ani zdaleka neodpovídá skutečnosti.


Chápeme-li mravnost jako souhrn norem chováni a jednání k člověku, ke společnosti apod., pak se takový souhrn pravidel chování a jednání ustanovil ve vědomí lidu také.jako nadčasové kritérium, doprovázené veřejným míněním, plynoucí ze zkušenosti, determinované soužitím ve společnosti na základě dělby práce, ale současně ovlivňované objektivními materiálními podmínkami života.

Jakmile se společnost začala diferencovat na vrstvy, skupiny, třídy, podle materiálního postavení, funkční určitosti, majetkových rozdílů založených na dělbě práce, pak v takto rozdělené společnosti se začaly prosazovat i odlišná kritéria mravnosti.


Mravnost, nebo morálka nepadá z nebe. Není výsledkem ani vlivu náboženského desatera, jak se mylně domnívají někteří křesťané. Pokrytectví a stupidní amorálnost některých církevních osobností dává tušit, že porušování tzv. božích přikázání je zcela evidentním projevem jejich »občanské« povahy. Abstraktně a nehistoricky definované mravní normy v náboženském desateru totiž ukazují, že jejich platnost a mravní odpovědnost jedince, třídy, vrstvy nebo společnosti se konkretizuje ve zcela určitých podmínkách, místě a času. Proto tzv. »univerzalismus« mravního vědomí je neudržitelný, protože ani neexistuje »obecný člověk«, jedinec, jenž by mravními hodnotami nehistoricky pokryl veškeré dějiny.


Se stejnou metodou nehistorického pojetí bychom se mohli setkat v interpretacích různých »historiků« a »politologů«, jež se zcela lehce a rádi dopouštějí nejrůznějších klamů v hodnocení činnosti »komunismu«, i když stav komunismu byl na celém světě nerealizovaný.. Jejich »obrana« kapitalismu v sugestivně formovaných antikomunistických seriálech masmédií, ukazuje na úpadek nesvědomitého žurnalistického mravního vědomí. Jejich »objektivita« faktů postrádá determinaci souvislostí protože se jim zdají být na obtíž, a nesplnily by propagandistickou roli žlučovité nenávisti. Proto každý subjektivní výrok disidenta má pro ně větší hodnotu, než objektivní seriózní historická analýza událostí. Pracuje se tedy se širokou základnou politické demagogie, jejíž význam spočívá ve lživé, pokrytecké a jednostranné propagandě, v politicky negramotném způsobu, kterak vykládat »dějiny« a »bojovat« proti preferenci komunistické strany. K tomu se snižují nejen pravicoví výtečníci, odvádějící v tisku, rozhlase a televizi svou mravní daň kapitalismu, ale i často »populární osobnosti«z oblasti reprodukčního umění. Někteří z nich snad ani nežili v socialistické společnosti, ale vrátili se z jakési vzdálené kosmické výpravy. Jejich mravní profil (kam vítr tam plášť) je ukázkou bezcharakternosti a morálního úpadku. Pravdivost, upřímnost a čestnost jsou u těchto osobností náhle zcela neznámou mravní hodnotou.

Mravní pustinou bychom mohli označit veřejné vulgarismy, jimiž se prezentovala česká herečka H., jež dokázala urazit celý ruský národ a komunistické hnutí na celém světě. Od té doby nebylo jediného z hereckých kolegů, jež by veřejně odsoudili, anebo se distancovali od takové mravní neomalenosti.


Příznačnou metodou boje proti »komunismu« je zamlčování a potírání jakýchkoli kritických rozborů současného kapitalismu. Ti disidenti, jež »pomáhali« s odstraněním socialistické společnosti a návratem do divokého kapitalismu, s jeho rozsáhlým sociálním úpadkem statisíců nezaměstnaných, s finančními podvody, mravním úpadkem mládeže, výprodejem ekonomických a kulturních hodnot vytvořených v socialistické společnosti, se ztrátou perspektiv mladé generace, by měli nést plnou politickou a osobní zodpovědnost za tento protispolečenský akt. Ti, jež označují převrat v roce 1989 za revoluci, nebo tzv. »sametovou revoluci« žijí v jakémsi přeludu, neboť svými politickými a zvláště ekonomickými důsledky se jednalo o kontrarevoluci, neboť restaurace kapitalismu spjata se ztrátou národní, politické a ekonomické suverenity znamená všeobecnou reakci. Není třeba ani připomínat protiústavní rozpad Československa.


Zvláště v politickém životě za kapitalismu ztrácejí u některých jedinců mravní hodnoty svůj význam. Příklon: ke kapitalismu, kde lež, přetvářka a podvod, jež jsou' považovány za zcela přirozené metody politických postojů, ukazují na mravní úpadek té třídy, jež si dovoluje sebe stavět do předních pozic boje za »demokracii« a »svobodu«. I do kategorií »svobody« a »demokracie« proniká u těchto prvek pokrytectví a klamu, jakmile se v praktické činnosti pokoušejí tyto ideje uvádět do života. A nemusí to být sama třída, ale jsou to zvláště »slouhové« této politické platformy, kteří vystupují tak, aby utržili svých »třicet stříbrných« za horlivou i třeba ponižující úlohu v tomto společenském řádu.


Spravedlivě musíme přiznat, že ani v tzv. »socialistické morálce nebylo všechno v pořádku. Marxistické pojetí morálky bylo nahrazováno ve stranickém životě nemarxistickým maloměšťáckým radikalismem, jehož původ vyvěral z nekontrolovaného arogantního systému »aparátčíků«. Na jedné straně pocit nadřazenosti orgánů nad prostými členskými masami, na druhé straně »právo kritiky« vedlo k jejímu nahrazování administrativními formami okřikování a vyhrůžek. Až neomezený autoritářský vliv politických tajemníků vedl k narušování leninského pojetí skromnosti. Způsob kritiky, sebekritiky a přesvědčování se dostávaly do rozporu s pragmatickými metodami politické práce. Stačí připomenout politické chyby při zakládání JZD na venkově, nebo výrobních družstev ve městech. Ani práce s bezpartijními masami nebyla bez závad. Tyto skutečnosti vedly ke krizi ve stranickém životě, jež se v době převratu projevily oslabeným postavením strany a ztrátou akceschopnosti. Čili tzv. »socialistická morálka« procházela všemi peripetiemi přechodného období společnosti, kdy často rozpor mezi teorií a praxí nabýval povážlivých projevů.

Vedoucí úloze strany ve společnosti chyběla mravní autorita, kterou postupně nemarxistickými projevy ztratila. Přispěla k tomu zvláště stranická prověrka v roce 1970, jež vedla k všeobecnému oslabení strany a kompromitaci vůči upřímným nositelům idejí socialistické společnosti.

Řada tzv. prověrkových »arbitrů« zahodila po převratu své legitimace a stali se horlivými přisluhovači politické pravice. V roce 1989 to nebyl jenom politický převrat, ale byl to současně masový projev mravní bezcharakternosti a lability.


Domnívám se, jestliže by měla KSČM najít mravní důvěru nejen ve stranickém, ale i v celospolečenském kontextu jako důvěryhodný politický subjekt, musí provádět nepřetržitě analýzu skutečného stavu společnosti. Měla by důsledně analyzovat politické chyby předlistopadového období a důsledně uplatňovat v politické praxi marxistickou teorii. Znát a uvádět do života toto učení znamená, věnovat pozornost člověku jako nejdůležitějšími činiteli všech společenských přeměn.